Asi žádné dítě nechodí rádo do školy. Mnohé z nich by pak rozhodně uvítaly možnost domácího vyučování, kdy je učí maminka, tatínek či jiný příbuzný. A je pravdou, že o tuto možnost se zajímá stále více rodičů. Není to však tak jednoduché. Ta možnost zde sice je, avšak musíme prokázat, že ten, kdo bude naše dítě učit, ať už to budeme my nebo kdokoliv jiný, má odborné pedagogické vzdělání.
Pokud však tomu tak je, nic nám nebrání učit naše dítě doma. Problém však je v tom, zda je to skutečně tak výhodné, jak se zdá. Jistě, děti si to pochvalují, neboť nemusí tak brzo vstávat a chodit do školy. Rodiče jsou rádi, že mají svého potomka doma a mají i kontrolu nad tím, co a kdy se učí. Mohou tak postupovat přesně podle jeho schopností. Ovšem je skutečně vše tak růžové?
Pravdou je, že škola neučí naše dítě pouze zadanou látku. Získává zde i jiné dovednosti, které se v domácím vyučování nahrazují jen těžko. To mu pak může působit v dospělosti potíže začlenit se do společnosti.
V první řadě je to kontakt s vrstevníky. Jistě, i mimo školu si hraje s kamarády, avšak zde se učí být s lidmi, které například zrovna nemusí. To mu pak pomůže v zaměstnání vycházet lépe s kolegy. I zde totiž nebude mít kontrolu nad tím, s kým bude pracovat. Je tedy lepší, když se konflikty naučí řešit již v raném věku.
Dále je to pevný, neměnný rozvrh. V domácím vyučování se dítěti obvykle přizpůsobujeme – vstalo o čtvrt hodiny později? Tak začátek o čtvrt hodiny posuneme, to není problém. V zaměstnání však nikdo čekat nebude. To platí i o nemoci – i v tom případě jede škola dál, a on musí zameškanou látku dohnat sám. Jistě, může si nechávat posílat úkoly od učitele či spolužáků, avšak to nic nemění na tom, že přijde o výklad.
To vše je tedy rozhodně dobré zvážit dříve, než se pro domácí výuku rozhodneme. Koneckonců, hlavní je, abychom našeho potomka co nejlépe připravili na budoucnost.