V dobách, kdy se u nás objevily první počítače, jim nerozuměl samozřejmě skoro nikdo. Asi všichni si mysleli stejně jako já, že je to něco hodně složitého, čemu rozumí jenom málokdo, a tak jsme nechávali jenom ty různé vědce, aby s tím pracovali, zatímco nás to nechalo chladné. Co bychom s něčím takovým dělali?
Pak byla PC stále víc a víc samozřejmostí, počítače se dostaly i do úřadů, i do škol, i do domácností. A bylo i pořád víc lidí, co s nimi dokázali něco dělat. Ale pořád ještě spousta z nás nechápala, jak je vlastně možné, že to dělá to, co to dělá. I když to tenkrát bylo jednodušší, neboť těch funkcí tehdejších počítačů bylo daleko míň než dneska.
A teď? Teď už u nás máme spoustu lidí, kteří počítače používají. Často se lidé bez PC už vůbec neobejdou. Ale znamená to, že téhle technice rozumíme, že už jsme pochopili, co a jak tady funguje? Myslím si, že pořád ještě ne.
Víme, že jsou v takovém počítači různé součástky, že jsou tam třeba i grafické a síťové karty, i harddisk, i další věci, které třeba ani neumíme pojmenovat, ale co přesně tam co dělá, to nevíme. Známe jenom výsledky toho, co ty součástky umí. Víme, že díky tomu můžeme psát i bez papíru a propisky, malovat bez pastelek, posílat zprávy i bez dopisních obálek, komunikovat spolu i bez telefonu, dívat se na pořady i bez televize, číst si zprávy i bez denního tisku, užívat si erotiku i bez videa a kazet nebo klíčové dirky, poslouchat hudbu i bez magnetofonu, pracovat i bez docházky na pracoviště a tak dále.
Tohle všechno kvůli počítačům dělat můžeme a taky to děláme. A vůbec nevadí, že klidně ani trochu nerozumíme tomu, jak je to možné. Jak to, že se můžeme kdykoliv bleskově podívat i na druhý konec světa a hned si zase prohlížet něco z nejbližšího sousedství.
Zkrátka tomu nerozumím. Ale nevadí mi to. Hlavně, že to funguje. A ono to kupodivu funguje. I když nevím proč.